KOPÍROVAT POUZE SE ZDROJEM....děkuji! ;-)

Téma týdne

Tak tady žiju

13. května 2011 v 9:51
Po delší době opět článek na téma týdne, tentokrát MOJE MĚSTO.

Bydlím ve městě, ve kterém jsem se sice nenarodila, ale od mala jsem si přála, abych tady jednou mohla bydlet. Okolnosti, nebo snad osud tomu tak chtěl a já se tady nakonec nastěhovala :-)
Už jsem si zvykla, ikdyž začátky byly kolikrát opravdu drsné, ne nadarmo se říká-jiný kraj, jiný mrav.....Kdybych si, ale měla možnost vybrat, do svého rodného města bych se už nevrátila, ikdyž to tam mám moc ráda...tady se cítím mnohem líp.

A abych to všechno zbytečně neokecávala, dala jsem dohromady několik fotek, co jsem tady v průběhu času nafotila. Jsou to fotky starší i novější, z různých ročních období.

Pohoda, klídek, tabáček

15. března 2011 v 14:10
Kouření? Psát budu jen o tom škodlivém :-D

Takže jak to mám já? Kouření jen z frajeřiny mám dávno za sebou. Nikdy jsem nebyla nějak extra závislý kuřák, ale možná to znáte taky, letní brigáda za barem, nebo pokec s kamarády, kdy všichni drží cigáro, tak proč si taky jednu nezapálit, když nabízí, jindy zase nervy v práci, a tak dále a tak dále. Ale to už je pryč a asi takovým obdobím prošel každý.
Mám i nějaké úsměvné vzpomínky, třeba doted´, když vidím modrá LM-ka tak se mi vybaví školní výlet a Karlův most, kdy jsme během rozchodu místo kochání se památkami sešli hned z kraje jednou boční cestičkou, aby nás nikdo neviděl a tam lačně potahovali :-D Když jsem byla minulé léto v Praze a tu cestičku jsem viděla, musela jsem se v duchu pousmát.
Teď už nekouřím a jsem ráda. Musí být opravdu výjmečná situace, abych si třeba u piva s někým jednu dala.....

Co mám, ale, ráda je vodní dýmka, na tu mám vážně slabost a dokonce i můj drahouš, zarytý nekuřák a odpůrce kouření si ji dává semnou :-)
Vodní dýmka je vážně úplně o něčem jiném. Nemyslím tím teď ze zdravotního hlediska, ale z hlediska pocitového. Já to beru jako relax, uvařím si nějaký super čaj, hodím nohy na stůl a už si to vychutnávám. A když je léto, dá se i na balkoně.
Už jsem zkusila plno příchutí a vede u mě kokos, asi jako ve všem. Dvojté jablko, banán, višeň a vanilka jsou taky super :-)

Na tohle téma by se asi měli psát články o tom, jak jsme znechuceni z kouření a jak nám vadí kuřáci a jak je to škodlivé a já tady vlastně místo toho propaguju kouření vodní dýmky, tak doufám, že to nikomu nevadí. Ikdyž myslím, že tímto článkem asi moc lidí nepotěším :-D Ale tak každý jsme nějaký.

A na závěr nesmí chybět nějaké fotky :-)

Tak tady tohle ze mě udělal můj drahouš, jak jsem to viděla, smíchu jsem se neubránila :-D A protože si dokážu ze sebe udělat srandu, podělím se i s vámi ;-) (foto z r. 2009)


A další fotka. Když jsem to viděla v té zmrzlé vodě ležet, blesklo mi hlavou-jak může někdo ve městě plném Baníkovců kouřit Sparty :-D A musela jsem to vyfotit....

Myslím, že jim nic nechybí

11. března 2011 v 9:08
Tak tohle je poprvé, co píšu na téma týdne další článek. Ono to teda nějaký dlouhý článek nebude, jsou to fotky.
Já už jsem svůj názor na vegetariánství napsala, ale ted´ bych ráda ještě přidala nějaké fotky, které mě nutí je přiřadit k tomuto tématu.

Takže tyto bych nazvala-Myslíte, že by s kusem zeleniny měli ve tváři spokojenější výraz? :-D



Fotky jsou z minulého léta, je na nich můj syn a neteř. U nás prostě na jakémkoliv výletě nesmí chybět kus řízku :-)

To opravdu není nic pro mě

8. března 2011 v 9:48
Vegetariánství? Ne děkuji.

Maso, maso, maso, to já mám nejraději. Představa nejíst maso, je pro mě děsivá. Vím, vegetariánství, veganství atd... není jen o vynechání masa, jenže těch dalších věcí bych se možná vzdát dokázala, ale masa? Nikdy.
(ikdyž, jak se nad tím zamyslím, tak bez vajec a mléka by se mi taky blbě žilo).
Maso miluju, opravdu.....někdy bohužel nastane situace, kdy ho třeba jeden den nemám a už jsem z toho úplně nervozní a další den si to musím vynahradit. Nepotřebuju přílohy, ale hlavně, ať mám kus masa....

No řekněte, není to krása?
Masíčko proložené anglickou, připravené šoupnout do trouby....a fakt se mi to povedlo, chutnalo to báječně :-D


No, vzdát se dobrovolně něčeho takového by vážně nešlo :-)

Zajímalo by mě, co vede lidi k tomu, aby přestali maso jíst. Jestli je to jen kvůli nějaké póze, nebo je maso odpuzuje, nechtná jim atd....nebo to má nějakou hlubší myšlenku, nevím a klidně mi tady na to odpovězte, vegetariánů je tady určitě dost....

Mě, ale, stejně nepřesvědčíte a nějaké ty náhražky, to přece není ono. Místo kravského mléka sójové mléko? Brr, přestava, že bych si to nalila do kafe..... Místo normálního masa sójové maso? Proč ne, jednou za čas bych se tomu nebrálnila, ale pořád? Uf, to ne. A tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Hlavně v případech, kdy se jedná o lidi, co fakt nejí nic ze zvířat. Přiznám se, že mě by těžce hráblo.
Ale abych to uvedla na pravou míru, ten životní styl a přesvědčení já nikomu neberu. Protože každý nějak žijem a někdo třeba pro změnu nepobere ten můj životní masový styl.

Mimochodem, co dnes budete obědvat? Já samozřejmě kus masa :-D

Je to jako čokoláda :-)

22. února 2011 v 11:10
Tento týden je "téma týdne" opravdu zajímavé-SEX

Někteří tento článek pochopí, jiní, ještě nezasvěcení nebudou vědět o čem píšu :-)

Sex bych přirovnala k čokoládě.
Ten pocit nedočkavosti, než ji vyzkoušíte, pomalu otevřít obal, lámat kousek po kousku a něžně ochutnat....., ikdyž už její příchuť znáte, tak většinou pokaždé dokáže něčím překvapit,.... potom ty úžasné a dech beroucí okamžiky, když se vám pomalu rozpouští na jazyku, ale přiznejme si, že i rychlé servání obalu a divoké  rozkousání dokáže být skvělé.....a pak najednou fantastický a jen těžko popsatelný okamžik, když už jste s konzumací skoro u konce....a nakonec několik posledních pokusů zachytit aspoň zbytek té chuti....
Pocit uspokojení a doufání, že budete co nejdříve moci opět ochutnat a zkoušet různé příchutě a místa, kde si ji dáte.

No nemám pravdu? ;-)

Tvrdí, že je to tak, ale ono je to úplně jinak

18. února 2011 v 9:46
Opravdu zajímavé téma tohoto týdne-RASISMUS.

Kolikrát já jsem se nad touto problematikou zamýšlela....Hlavně v okamžiku, kdy já sama musela čelit různým situacím (např. téměř každodenní obtěžování po cestě do školy)

"Oni" totiž pořád tvrdí, jací tady nejsou chudáčci, jak se k nim všichni špatně chovají, ALE! opak je pravdou. Proč já v našem městě mám strach vycházet sama po setmění, proč já v našem městě mám strach chodit sama do určité části a proč snad každý obyvatel našeho města, který se potřebuje dostat do vedlejší vesnice jde raději zkratkou v poli, než by šel přímo hlavní cestou kolem jejich kolonie.
Proč domy, které byly úplně nové jsou v totálním rozpadu, proč je to uvnitř jak v prasečím chlívu, ba dokonce ještě horší. Proč je to tam zavaleno odpadem široko daleko. Proč děti nechodí do školy a pokud ano, tak jen do zvláštní a pokud přece jen chodí do té normální, jsou jen problémy a pro jejich rodiče není problém tam zajít a vyhrožovat učitelce smrtí. Proč většina z nich nepracuje, stojí fronty na sociálce a opět vyhrožuje smrtí a vším možným, pokud jim nezvýší dávky.
Proč jen kradou, ubližují a věčně něčím vyhrožují.
Proč když někomu ublíží, nikdo se o tom nedozví a když je ublíženo jim, ví o tom celý svět a ohání se slovem Rasismus???
Ne "oni" to "my" jsme utlačováni ve vlastním státě!

A tady je prosím článek a video z již zmiňované oblasti-kolonie Vagonka v našm městě- v mém článku. Video na boku je opravdu výživné.


Na závěr bych dodala-ano jsou i vyjímky, co slušně žijí, pracují a snaží se žít normálně, ale tu nálepku jim v životě nikdo neoddělá a oni to nemají vůbec jednoduché. Ale takových je po čertech málo.

Snad jsem tímto článkem nikoho nepohoršila.

Toto je můj smysl života

8. února 2011 v 14:04
Tématem tohoto týdne je "Smysl života". Dá se toho napsat dost, ale protože nechci psát to, co většina, rozhodla jsem se, že svůj smysl života nevyjádřím slovy, ale obrazem.
Takže tady na těchto fotkách najdete smysl mého života.

Článek na téma týdne-NOČNÍ OBLOHA

2. února 2011 v 10:04
Jeden z mých nejoblíbenějších okamžiků, když přijedem k mamce na vesnici, odkud pocházím je, že uděláme velký táborák a sedíme u něj pod širákem už do ranních hodin. Večer čekáme na první hvězdu, sledujeme, jak pomalu přibývají, hledáme Malý a Velký vůz.....Nejraději mám čas kolem půlnoci, kdy všechno ztichne, slyším jen praskání polen z ohně...Zabalím se do deky, přisunu se blíže k ohni, aby mi nebyla zima, zakloním hlavu a sleduju tu nádheru. Dokážu se tak dívat nekonečně dlouho. Už jen ta vůně toho vzduchu a vzpomínky, když jsem po té zahradě běhala jako dítě a teď tam sedím, mám svůj vlastní život a mám tak málo času si všechno zase připomenout...snažím se z toho urvat co nejvíce. Jednou se mi podařilo zahlédnou padat hvězdu, tenkrát to bylo vážně poprvé. Jaké pak bylo překvapení, když začala padat jedna za druhou. Na druhý den jsme zjistili, že padaly Leonidy a my měli to štěstí, že právě tu noc jsme byli tak dlouho venku.

Kromě hvězd ráda pozoruju i Měsíc, jak pluje po nebi, je v něm opravdu něco magického. Už tolikrát jsem se ho snažila vyfotit, moc se mi to nepovedlo, ale dvě z těch fotek zkusím dát i sem. Jedna je normálně z dálky a druhá hodně přiblížená, takže kvalita nic moc.

d

d


Jindy pozoruju oblohu i u nás ve městě, z balkonu paneláku, ale to není nic moc, když jsou všude kolem domy a dráty...
Ikdyž i tady ve městě se dá najít plno krásných a  klidných míst, kde se dá obloha nerušeně pozorovat.


A je snad něco romantičtějšího, než když si v létě lehnete s miláčkem do trávy, chytnete se za ruce a koukáte na nebe plné hvězd, prožíváte kouzelné okamžiky a máte pocit, že na světě jste jen vy a hvězdy....

Článek na téma týdne-SEBEVRAŽDA....

24. ledna 2011 v 10:19
Hodněkrát jsem nad tím přemýšlela....ne, nebojte, nechtěla jsem se zabít....přemýšlela jsem nad tím, co člověka vede k tomu, že si sáhne na život.
Nemyslím tím teď ty demonstrativní sebevraždy, ale ty, kdy je člověk v takovém stavu, že si opravdu sáhne na život s přáním, že už nikdy neotevře oči. A někdy ani nenechá dopis na rozloučenou a ti , kteří ho oplakávají si marně lámou hlavu tím, jaký měl vlastně důvod a zbydou jen doměnky...
Jak silné pocity asi prožívá, jak velké trápení ho sužuje, že si řekne-konec, je čas se vším seknout a ukončit to.
Někdo si to plánuje dlouho dopředu, jiného to napadne v jeden jediný okamžik a pokud není dostatečně silný a nemá kolem sebe někoho, kdo by ho podržel, stačí vteřinka, aby se v něm něco hnulo a udělá to, co by nikdy neudělal. Bohužel často bývá pozdě.
Někdy opravdu stačí více naslouchat lidem okolo, rodině, kamarádům, těm na kterých nám záleží....hodně z těch, co si chtějí sáhnout na život, vysílají signály, někdy i nepatrné a my bychom se je měli pokusit zachytit a snažit se pomoci....Proto mějte oči více otevřené, starejte se o to, jak se mají ti, které máte rádi a nemyslete jen na sebe....

Minulý rok jsem se dozvěděla, že nám umřel bývalý spolužák, dost mě to vzalo, myslela jsem, že měl třeba nehodu a chvíli na to mi psala kamarádka na chatu-
-"už jsi slyšela o M?" (jméno záměrně nepíšu)
-ano, je mi z toho všelijak..."
-"já jsem na něj strašně naštvaná, jak to mohl udělat? To mu bylo jedno, co to udělá s jeho rodinou?"
-"počkej, on neměl nějakou nehodu???Co se vlastně stalo?"
-"oběsil se, kvůli holce, nechal dopis na rozloučenou."

Takže co vše se  mu asi honilo hlavou, proč se někomu aspoň slůvkem nezmínil....
Aspoň nechal dopis na rozloučenou....

Článek na téma týdne-PARANORMÁLNÍ JEVY

11. ledna 2011 v 11:25
Článek na toto téma jsem napsala formou povídky...

Věděla, že něco je, že se kolem sem tam děje něco zvláštního, ale nedokázala to pojmenovat a vlastně ani pochopit co to je, byla ještě dost malá...., jediné, co si vybavuje je ten pocit strachu, co ji vždycky pohltil.
Později si už dokázala uvědomit, že je něco mezi nebem a zemí.

Nejvíce si to uvědomila po smrti svého otce, když jednou v noci se ve dveřích objevila bílá zářící postava. Zamrkala očima, myslela, že se ji to zdálo, ale nezdálo. Během několika vteřin vše zmizelo, ale opět cítila ten tísnivý pocit.

V životě zažívala plno zvláštních věcí a pocitů, cítila, že vnímá víc, než ostatní lidé, ale často si nechávala vše pro sebe, přece nechtěla, aby si z ní ostatní utahovali. Jediní, kterým věřila byla babička a máma, obě ty ženy jejího života dokázali pocítít to samé, ikdyž s různými rozdíly a ne vždy ve stejných chvílích. Tajemno je všechny moc přitahovalo a často si o všem vykládali. A co teprve, když přijela babiččina sestra, to bylo povídání. Nešlo jen o běžné tlachaní a doměnky,ale šlo o vyprávění zážitků, které se běžně nestávají. Mrazilo ji po celém těle a byla úplně fascinovaná, když se ty dvě ženy pustli do hovoru a probírali to, co zažili.

Bývalo období, kdy necítila téměř nic, jindy to bylo každou chvíli něco, nejčastěji právě ten pocit, že ní někdo je a už už ji chce sáhnou ze zadu na ramena. Kolikrát cítila takou skrytou sílu, že se až rozbrečela, ani nevěděla proč....

Pak se z toho domu odstěhovala a založila si vlastní rodinu. U ní v domě se toho moc nedělo, jen občas mívala pocit, jaký znala z dřívějška a k tomu se připojila ještě jedna zvláštnost-často ji vzbudil tlak na hrudníku, jako by na ni někdo ležel a nemohla se hýbat, ani mluvit. Bylo to strašně stresující, ale celé to vždy trvalo jen pár vteřin. V duchu křičela "běž pryč" a zdálo se, že to zabírá.

Jednou byla na návštěvě u mámy, v domě kde výrůstala a když vylézala z vany, slyšela jak někdo říká-mami? Rychle se utřela a šla za synem do pokoje, myslela, že ji volal, ale ten tvrdě spal. Nikdo jiný to být nemohl, v tu dobu byli v domě sami. Později to řekla své mámě a ta ji říkala, že to slyší často a právě v té koupelně. Je fakt, že v tom domě kdysi bydlela rodina, jejichž malý syn tam tragicky zahynul, byl to mámin kamarád.....tak, že by třeba ho celé ty roky slyšela a i ona ho v ten večer měla možnost uslyšet?

Jednu dobu ji začal zajímat výklad karet a tak si řekla, že by se mohla začít věnovat výkladu tarotu. Pořídila si karty a začala se učit. Jednoho večera, když byla opět u mámy si spolu sedli a ona vykládala. Pak přišel okamžik, na který asi nikdy nezapomene. Zezadu opět přišel ten známý pocit, že za ní někdo je a najednou ucítila tlak v ramenou, ve tvářích, začli ji brnět nohy a zničeho nic se rozplakala, Byla z toho úplně mimo, nechápala co se děje, ale tušila, že v místnosti nejsou sami. Trvalo několik minut, než vše odeznělo.....Po této zkušenosti přemýšlela, jestli vůbec bude karty ještě někdy vykládat. Po nějaké době to ještě zkusila u sebe doma a opět se děly zvláštní věci. Rozhodla se, že s vykládáním končí, brala to jako znamení, že pro ni vykládání karet, není.
S tím, co dokáže vnímat se naučila žít, ale ne vždy to je pro ni lehké, kolikrát ji strach úplně ochromí, ale na druhou stranu je ráda, že právě ona má ten dar.....



Záleží jen na vás, jestli tuhle povídku budete brát jako příběh napsaný podle skutečnosti, nebo jako smyšlený.

Článek na téma týdne-BOLEST NA DUŠI

26. prosince 2010 v 15:49
Na tohle téma bych mohla napsat opravdu hodně, ale myslím, že popisovat svoje duševní stavy, kdy mi není právě do smíchu se tady asi moc nehodí. Tohle téma týdne jsem pojala po svém a rozhodla jsem se, že tady zveřejním text, který jsem sama napsala a zhudebnila. Napsala jsem ho v době, kdy jsem opravdu prožívala "bolest na duši"....V tom období jsem napsala dvě písničky, jednu jsem nedodělala, ta pro mě byla tak silná, že jsem ji nechala tak jak byla a napsala jsem další, o kterou se tedy podělím, ikdyž přiznávám, že mi je z toho všelijak, asi se obávám záporných reakcí...přece jen je to jeden z mých prvních pokusů a k dokonalosti to má opravdu daleko :-)

Takže tady je moje písnička i s akordy, hraju ji na akustickou kytaru...

Emi, G, Ami, C

Emi                          G                    Emi                                G
Vidíš padat kousky hvězd, co pak lemují okraje zmrzlých cest
Ami                       C         Ami                           C
Nad hlavou hejna ptáků, co se chtějí, dotknout mraků
Emi                             G
Koukáš, co se děje ve křoví
Emi                         G
Temné stíny, ti to napoví
Ami                            C                 Ami                      C
To si jen krysy úkryt hledají, nic lepšího pro dnešek nemají

D, Ami, D, Ami

Ami                         Emi                Ami              E
Co je to za zvláštní svět, který je divný už na pohled

Emi                                     G            Emi                    G
Procházíš kolem hřbitovní brány, na které se usadily vrány
Ami                                  C                   Ami                C
Jejich skřeky tě na
kusy trhají a svým křídly divoce mávají

D, Ami, D, Ami

Ami                         Emi                Ami           Emi
Co je to za zvláštní svět, který je divný už na pohled
Ami                             Emi
Teď víš, že není cesty zpět
Ami                        E
A nezbývá, než to přetrpět

Emi                                       G
V dáli silueta v temné noci
září
Emi                                             G
Stopy strachu zanechala ve tvé tváři
Ami                               C              Ami                C
Nevíš, jestli se na útěk dát a nebo zůstat jen tiše stát
Emi                                   G
Zavřeš oči a zhluboka se nadechneš
Emi                                          G
šílené touze dnes v noci opět podlehneš
Ami                                                C
Za svitu měsíce se v trávě krásně leží
        Ami                                     C
Ani nevnímáš, že čas tak rychle běží

D, Ami, D, Ami


Ami                         Emi                Ami            Emi
Co je to za zvláštní svět, který je divný už na pohled
Ami                            Emi                 Ami            E

víš, že není cesty zpět, konečně máš na vše odpověď
Ami                              Emi
Konečně máš na vše odpověď

Ami, Emi, Ami, E

Článek na téma týdne-CO SI PŘEJI K VÁNOCŮM

18. prosince 2010 v 9:10
Na tohle téma jsem původně ani nechtěla nic psát, ale když jsem si dnes ráno sedla k blogu, že popíšu své vánoční nákupy, tak jsem si řekla, že  to zařadím k článku týdne.

Nebudu na toto téma psát, jak mi šíleně leze na nervy, když už pomalu v létě nachazím v obchodech vánoční výzdobu, jak mě štvou ty blbé reklamy ať už v tv či letácích, jak nesnáším tu komerci, která je každým rokem čím dál větší....Já s tím, ale statečně bojuju a vánoce si kazit nehodlám.

Ale k tématu co si přeji k vánocům.
Já to letos pojala trochu jinak, žádné překvápko mě totiž nečeká, já jsem si totiž vše co jsem si přála nakoupila sama.....
Začala jsem knihami, které jsem ve své knihovničce chtěla už nějakou dobu mít...Ted´přemýšlím, jestli se rozepíšu, které to jsou,ale asi to nechám až po Vánocích :-)
Následně jsem si koupila svou oblíbenou vůni, objednala jsem si mikinu a tričko se svou oblíbenou skupinou a završila jsem to včerejším nákupem v Mondobizzaru.
Pak různé maličkosti, o kterých se mi nechce rozepisovat :-)
Takže já jsem letos sobecky nakoupila napřed sobě a vše co jsem si přála...Že jsem hnusná? Já myslím, že ne, jen si to užívám :-D

TAK ŠŤASTNÉ A VESELÉ, KTERÉ SI NENECHEJTE NIČÍM ZKAZIT A UŽÍVEJTE SI TO JAKO JÁ :-D

Článek na téma týdne-MÁ OBLÍBENÁ KNIHA

1. prosince 2010 v 10:11
Miluju, když otevřu knihu, nechám se vtáhnout do příběhu a pak už jen čtu a čtu a čtu.....
Za svůj život jsem přečetla stovky knih, oblíbených mám opravdu hodně, k některým se vracím stále dokola....

Přemýšlela jsem, o které knize budu psát a nakonec zvítězila kniha, kterou mám doma teprv rok, ale je to pro mě ta nejlepší a nejúžasnější kniha, jakou doma mám a jakou jsem kdy četla.
Jsou to HEROINOVÉ DENÍKY. Už jsem tady o nich napsala hodně, ale vůbec nevadí, když to zopakuju, protože to je kniha, do které když se začtete, už ji nepustíte z ruky.
Je to příběh Nikkiho Sixxe, baskytaristy Mötley Crüe.
Příběh hlavně o závislosti na drogách a problémy spojenými s drogovou závislostí.
Zachycuje jeden rok Nikkiho života, kdy se kvůli závislosti na heroinu a kokainu dostal na samé dno.
V knize jsou jeho dnešní komentáře k tomu, co se s ním tehdy dělo,obsahuje také vzpomínky lidí, kteří s ním tenkrát pracovali a nebo trávili čas v jeho společnosti

Na úvod knihy napsal Nikki Sixx tyto slova:
-tuhle knihu o své cestě bych rád věnoval všem alkoholikům a drogové závislým, kteří měli tu kuráž postavit se tváří v tvář svým démonům a předat dál vzkaz, že na konci tunelu je naděje.

Mě osobně se to jako úvod moc líbí a taky se mi líbí, co na úvodní stránce napsal Alice Cooper, protože ty poslední slova jsou opravdu výstižná:
-nikdy jsem si nemyslel, že Nikki Sixx se třetího alba Mötley Crüe dožije. Lidi jako já, Bowie a Elton John jsme byli profesionální uživatelé drog, ale Nikki zašel dál než my. Používal jehly a toho jsme se my nikdy neodvážili. Znal jsem dobře Jima Morrisonaa Nikki mi ho hodně připomínal. Když Jim v sedmadvaceti zemřel, mnohem víc než jeho smrt nás šokovala, že se dožil tolikati let.
-Alice Cooper

Na knize spolupracoval Ian Gittins, který píše o hudbě a popkultuře do různých novin a časopisů.

K téhle knize vyšel i perfektní soundtrack.
Sixx:A.M.-Heroin diaries

Když už jsem doma měla Heroinové deníky, chtěla jsem si přečíst i knihu, která vyšla přímo o Mötley Crüe-Zpověď rockové skupiny s nejhorší pověstí na světě.
Jeden z recenzistů této knihy ji popsal takto-nejdivočejší rock´n´rolový příběh, který kdo kdy vyprávěl.
Ano, má pravdu, je to příběh, ze kterého od začátku až do konce nevycházíte z údivu. V tomhle příběhu se vypráví o koncertování, nahrávání alb, fetovaní, souložení s kýmkoliv, kdekoliv a  jakkoliv...Dále jsou to osobní příběhy, kdy se dozvíte o jejich dětství, rodinně, potom ženách a dětech....
V hlavní roli je Nikki Sixx, Vince Neil, Mick Mars, Tommy Lee

Na příběhu se podílel Neil Strauss, publicista, který se zabývá hudebními a jinými celebritami.
(podílel se i na příběhu Marylina Mansona-Dlouhá trnitá cesta z pekla, kterou už mám doma nachystanou pod stromeček a šíleně se na ni těším)

Pokud byste si chtěli přečíst obě knihy, doporučuji přečíst nejdříve Heroinové deníky. V knize o Mötley je dost o Nikkim a je tam plno věcí, které se dočtete v denícíh a pokud byste je četli až jako druhé, přišli byste o tu sílu příběhu, protože už byste věděli, co máte očekávat....

Nakonec přidávám fotky těch mých pokladů :-)

y
y


Článek na téma týdne-PRVNÍ VLOČKA

16. listopadu 2010 v 11:02
První vločka-pro někoho obyčejné spojení dvou slov, pro někoho dvě slůvka, co mají velký význam, tak jako pro ni.
Stojí u okna a zamyšleně kouká ven. Je chladno, spíš mrazivo, na obloze létají vrány, které jsou tento rok tlustější a větší než jindy. Obloha je šedá a tam v dáli úplně černá. A protože se zimní období blíží mílovými kroky, nic nebrání tomu, aby se konečně roztrhala sněhová peřina a zasypala vše kolem. Už tam stála dost dlouho, už chtěla odejít, když ji zahlédla-první sněhovou vločku.Rychle otevřela okno a natáhla ruku a čekala. Všechno kolem se náhle zpomalilo a tak měla čas si ji pořádně prohlédnout. Byla nádherná, jakoby ji někdo vybrousil do posledního detailu, bylo to až neuvěřitelné, jak byla malá a přesto dokonalá. Během několika okamžiků dopadla na její teplou dlaň a netrvalo dlouho a roztála. V příštích vteřinkách se rozpoutala sněhová vánice. Vloček byly miliony,ale ona měla tu možnost vychutnat si příchod té první, která je jedinečná a na kterou takhle u okna čekává každý rok.

Článek na téma týdne-DOSPĚLOST

2. listopadu 2010 v 10:05
Dospělost-co to vlastně je, kdy začíná?

Na to není tak jednoduché odpovědět. Dospělost rozhodně není o věku, ikdyž hodně lidí si myslí, že když přijdou 18-té narozeniny, jsou vlastně dospělí, ale to je někdy omyl.
Možná, že dospělost začíná v okamžiku, kdy se dokážem postavit na vlastní nohy, vydělat si peníze, postarat se o rodinu...

Každý někdy zažije okamžiky, kdy by chtěl být dospělý, nemůže se dočkat, kdy ta doba nastane a pak za pár let stejně vzpomíná na to, jak to bylo fajn, když byl ještě dítě, nebo teenager.
Z vlastní zkušenosti vím, že to tak chodí. Když jsem byla teenager, často jsem si hrála na dospělou a nemohla jsem se dočkat, až to období přeskočím a budu dospělák, co bude každé ráno chodit do práce a všechny ty věci kolem. A co bych teď dala za to, kdybych mohla mít aspoň jeden den třeba o deset let míň...
Dále na sobě pozoruju, že čím víc mi je, tím víc se dokážu odvázat. Když si uvědomím,jak jsem se chovala před pár lety usazeně, musím se pousmát.
Myslím, že teď prožívám ty nejlepší roky v mé dospělosti a ikdyž se nemůžu odvázat úplně naplno a dělat úplně vše co bych chtěla, vůbec mi to brání v tom, abych si každou možnost odreagovat se užila.
Ale na druhou stranu přiznávám, že kdyby  mi bylo o deset let míň a měla rozum,  jako teď, vůbec by mi to nevadilo.

s

A na závěr si neodpustím tuhle mou fotku, nějak vyjadřuje mé pocity....,ikdyž jsem dospělá, tak stále zasněná :-)

Článek na téma týdne-HŘBITOV

12. října 2010 v 9:49
Ke hřbitovu se toho dá napsat opravdu hodně, jak věcí vážných, tak i těch veselejších. Myslím,že každý z nás si na hřbitově někdy zahrál na schovávanou, nebo uspořádal s kamarády nějakou noční  odvážnou cestu  na hřbitov.

Na vesničce kde jsem vyrůstala byl hřbitov u louky, kde jsme si často hráli a tak jsme na hřbitově trávili víc času, než třeba děcka z města.
Asi nejvíce mi v hlavě utkvělo,když jsme s kamarádkou vlezli do kontejneru, kam se vyhazovali kytky z hrobů a posbírali jsme z toho ty ozdobné mašle. Jednu dobu to byla taková naše zábava a časem jsme měli slušnou sbírku.
Ale kromě takových věcí jsme se chovali i užitečně, když jsme procházeli hřbitovem a upravovali spadané vázy,sem tam zalili kytky....
Jak jsme byli starší, tak jsme během prázdnin uspořádali noční cestu na hřbitov, byla to taková jako by stezka odvahy. Na hřbitov se totiž šlo kolem pole,pak dál už je jen  louka,les....prostě takový super vesnický hřbitov....byli jsme tenkrát vážně hodně vystrašeni a s úsměvem na to vzpomínáme dodnes.
Tohle léto jsme se tam opět vypravili,ale ne na stezku odvahy, ale jen tak se projít a zapálit taťkovi svíčku.
Bylo něco kolem 22h večer. Tentokrát jsem se nebála,spíš jsem měla takový zvláštní pocit. Dýchaly na mě vzpomínky ze všech stran. Najednou mi připadalo všechno tak malé...
Ta noc byla nádherná, to nebe a ztmavlé stromy kolem, do toho celá ta hřbitovní atmosféra....Drželi jsme se za ruce a byli dojatí.
Hřbitov prostě beru jako takové zvláštní místo. 

Přikládám několik fotek hřbitova, o kterém jsem se tak rozepsala, je to na jedné vesničce na S.Moravě.

Na první fotce cesta směrem k němu.

a
a
a
a


A teď už hřbitov v našem městě. Je to foceno z vrchu,to jsem se jeden den hecla a vylezla až nahoru u nás v paneláku. Mám šílené závraťě, tak to bylo opravdu náročné vyfotit.
Hřbitov je vidět jen kousek, protože jsem tem nelezla se záměrem fotit hřbitov, ale jen okolí.


f
s

Článek na téma týdne-SEN

14. září 2010 v 9:21
Každý z nás má nějaký ten sen,ať už ten,co se mu v noci zdá,nebo ten,který by si jednou v životě přál splnit.
Přemýšlela jsem o které variantě se rozepíšu.Nakonec jsem se rozhodla,že od každého něco.

Když bych měla popsat svoje sny,které bych někdy ráda proměnila ve skutečnost,moc už bych toho asi nenapsala.Život mě naučil mít otevřené oči a neplout na tom pomyslném růžovém obláčku....,ikdyž najdou se okamžiky,kdy se opravdu hodně zasním a nechám se unášet svou fantazií.
Už jsem prožila chvíle,kdy se veškeré mé sny zhroutily jako domeček z karet,ale za nějakou dobu přišli chvíle,kdy se mi splnilo to,co jsem si vysnila.Víc už bych snad ani neměla chtít...
Tak jo,jeden by se našel-chci hrát výborně na kytaru :-)

Pak jsou tu ty sny,které mě provází celou noc.
Usínám a hlavou mi ještě probleskne,copak se mi asi bude zdát?
Já ty moje sny mám vážně ráda a už kolikrát jsem přemýšlela nad tím,že bych je někdy chtěla vidět jako film.Škoda,že ještě nikdo nepřišel na to,jak by se daly nahrát.Nebo přišel a já o tom nevím?
Některé sny byly tak plné emocí,že si je vybavuju i po letech.Některé se mi po čase opakují...
Znám i lidi,kteří si absolutně nic z toho co se jim zdá nepamatují.Myslím,že jsou o dost ochuzeni,vždyť sny jsou tak krásné...pokud se teda nejedná o nějakou noční můru.

Ještě mě tak napadlo-co výklad snů-věříte tomu?
Přiznávám,že jsem měla období,kdy jsem tomu věřila hodně,koupila jsem si i velký snář.
Každé ráno jsem hledala,co znamenalo to co se mi zdálo.
Po nějaké době mě to přešlo,zhruba v okamžiku,kdy mi rukama prošlo několik snářů a v každém bylo napsané něco jiného.
Nedávno jsem šla kolem knihkupectví a za výlohou jsem uviděla erotický snář-to jsem měla nutkání si ho pořídit :-)

A nakonec přidávám ještě jednu fotku(moji)
Když vidím z mého okna takovou krásu,tak se kolikrát zasním,jaké by asi bylo sedět na okraji toho mraku a koukat na svět podemnou....

r

Článek na téma týdne-POPRVÉ

8. září 2010 v 8:43
Svých POPRVÉ jsem si za svůj život zažila opravdu hodně.Některé mě poznamenali více,některé méňe,na některé do konce života nezapomenu,na některé si už nepamatuju.

Určitě si nevzpomenu na své první krůčky nebo slova.Ale vzpomenu si určitě na svou první lásku,sex,cigaretu,kocovinu....Na to totiž zapomenout nejde.

Některé "poprvé" přišlo znenadání,aniž bych to nějak plánovala,jiné zas bylo předem očekávané.Je to zvláštní pocit,když vím,že se něco stane a já nevím,jaké to bude...Miluju ten pocit natěšenosti,když vím,že něco bude poprvé a já budu mít tu možnost to prožít a nebo naopak jsem plná strachu a obav,jak asi ta situace proběhne....
Přiznám se,že raději mám to "poprvé",kdy to neočekávám a je to zcela spontání......

A protože je tohle převážně blog hudební,tak bych se mohla rozepsat o svém "poprvé" třeba s mou kytarou :-)
Pamatuju si,jak jsem celá nedočkavá otevírala krabici,ve které mi ji dovezli.Nijak jsem nespěchala a pomalu oddělávala vrstvy balení.Pak se objevila....Krásná,modrá,akustika značky Stagg.
Vzala jsem ji do ruky a zkusila zahrát pár akordů.Byla jsem nadšená jejím zvukem.Přestala jsem hrát,dala jsem si ji na klín a prohlížela ze všech stran.Cítila jsem tu krásnou vůni novoty,dřeva,laku a říkala jsem si-holka,jsi jenom moje a já na tebe budu hrát jak nejlíp budu umět.Ten den jsem ji už z ruky nedala a na ten první den s ní jen tak nezapomenu.

V souvislosti s kytarou bylo nedávno ještě jedno "poprvé".Já totiž hraju nejraději o samotě,jinak se opravdu stydím,ale neteř mě přemluvila,ať ji zahraju.Měla jsem sice trému,ale překonala jsem ji a zahrála.Když jsem viděla její výraz,bylo mi jasné,že se ji to líbí.V ten okamžik mi běhal mráz po zádech a hlavou mi blesklo,že jsem to dokázala.Dokázala jsem se sama něco naučit,dokázala jsem překonat trému a hlavně jsem dokázala všem,kteří nevěřili,že stačí chtít a jde to.

Život jde dál a já vím,že mě čeká plno dalších "poprvé".Ve skrytu duše se na ně těším :-)

Článek na téma týdne-HUDBA

24. srpna 2010 v 7:11
Tohle téma jsem nemohla nechat bez povšimnutí,vždyť hudba je pro mě opravdu vším.

Hudba je všude kolem nás,ať už se line někde z rádia a my ji míjíme bez povšimnutí,nebo si ji pouštíme sami,každý dle své chuti,vkusu a třeba momentální nálady.
Každý hudbu vnímá jinak,pro někoho je nedůležitá součást života,pro ty další je hudba opravdu vším,je to jejich život.
A mezi ty,kteří by si bez hudby nedovedli představit jeden jediný den patřím i já.
Ano,hudba je můj život a bez ní by to prostě nešlo.Neskutečně mě naplňuje různými emocemi,je takovou důležitou kulisou mého každého dne.

Je plno hudebních stylů a každý má rád něco jiného,já jsem si zamilovala hudbu tvrdší-rockovou,metalovou.Nikomu neberu jeho vkus,ale tenhle styl považuju za ten nejlepší.Kde jinde byste našli tak skvělý zvuk a texty,které mají opravdu význam a dokážou toho tolik vyjádřit.
Zbožňuju ten zvuk bubnů a kytar.....a kytary mě očarovaly tak moc,že jsem si jednu pořídila a učím se hrát.Zatím na  moji modrou akustickou krásku,ale časem bych ji ráda pořídila  i elektrickou kamarádku :-)

A na závěr bych jen napsala,že ti,kterým hudba jen tak proletí kolem ucha,aniž by ji nějak více vnímali,jsou hodně uchuzeni.Vždyť když se člověk do hudby ponoří,vnímá každičký tón a dokáže si ji vychutnat,dostane se do úplně jiného světa,do světa,který dokáže změnit život.

Článek na téma týdne-SMRT

14. června 2010 v 20:44
Smrt beru jako součást našeho života...ono to ani jinak nejde.Nejhorší na tom je,že nás to pokaždé nějak zasáhne.Někdy něčí smrt přejdem jen slovy jak je nám to líto,někdy nás zamrazí a pak přijdou chvíle,kdy se nás něčí smrt dotkne více,dokonce tak hodně,že máme pocit,že umřem taky.Cítíme strašnou bolest a nevíme kudy kam,jako by se naše mysl rozpadla na tisíce kousků...Tak moc je smrt krutá.Jsou to chvíle,kdy nám umře někdo blízký,někdo,koho jsme milovali a najednou jsme o něj přišli.
Bohužel smrt si nevybírá,bere si mladé i staré,nemocné,pro které je mnohdy smrt vysvobozením,ale i zdravé....
Někdy přijde náhle,nečekaně,jindy přichází plíživě třeba v podobě těžké nemoci,ale stejně se na ni člověk nikdy nepřipraví,protože nikdo nemůže vědět dne ani hodiny,kdy ten osudný okamžik nastane.
Proto bychom si měli každý den užívat tak,jako by měl být náš poslední:-)

Článek na téma týdne-KOMUNISMUS

31. května 2010 v 15:26
Ani nevím,jak začít.Asi takto-mě se komunismus dotkl jen trochu,mám na něj mlhavé vzpomínky.
Třeba jak jsem v zimě s mamkou jela do města a stáli jsme několik hodin frontu na kapra a jiné nedostatkové zboží.Pomeranče,mandarinky,banány-to vše si spojuju jen s vánocemi.Ve školce jsme neměli paní učitelky,ale soudružky,stejně tak ještě v jedné části první třídy.
Pak přišel ten osudný den a vše se začalo měnit.

A jak znám komunismus z vyprávění?Již zmiňované fronty na cokoliv,krámy zely prázdnotou,plno zboží bylo pod pultem a sehnat se dalo přes známosti,o nějakém cestování si člověk mohl nechat jen zdát,stejně tak svoboda slova byla tabu.
Věci,co jsou dnes pro nás naprosto běžné,byli dříve naprosto nemožné.

Nejsem spokojená se současnou politickou situací v naší zemi,ale věřím tomu,že kdyby tady byl stále komunismus,bylo by to daleko horší a rozhodně bychom si nežili takhle svobodně.

DOBŘE,ŽE JE  KOMUNISMUS PRYČ A DOUFÁM,ŽE SE NIKDY NEVRÁTÍ.

Článek na téma týdne-DROGY

27. května 2010 v 11:45
Je to úplně poprvé,co jsem se rozhodla psát článek na téma týdne.Ikdyž je můj blog zaměřen hlavně na hudbu,tak si myslím,že toto téma se sem hodí.Vždyt kolik hudebníků má s drogami zkušenost a kolik jich na následky předávkování zemřelo....

Hodně dávno,ještě na základce v rodinné výchově nám o drogách pouštěli různé dokumenty.Bylo to tenkrát hodně poučné a zajímavé.A mě hlavou problesklo-proboha,co je to asi za pocit,že to člověka nutí pořád dokola dodávat do těla takové svinstvo....Vlastně tuto otázku si kladu stále,i po těch letech.Ale jedna osoba,která si drogovým peklem prošla to tenkrát okomentovala takto-to už pak ani nejsou krásné pocity-člověk to do sebe valí proto,že během absťáku mu je strašně zle a ta droga to zažene,jenže nakonec jste v takovém stavu,že je vám vlastně  blbě v jednom kuse.

Proč vlastně začne člověk fetovat???
Má nějaké problémy a chce utéct před realitou?Možná,teda určitě to je jedna z možností.

Nebo chce zahnat nudu?Chce se přivést do stavu,kdy bude úplně v jiném světě...
Chce prožít jeden velký a šílený mejdan ve světě,který neexistuje...

Vidím to i tak,že se chce prostě jen předvést před ostatními a nebo to vidí u ostatních,"kamarádů"tak to zkusí taky.Jednou můj spolužák na střední přišel do školy,ukázal rozpíchané ruce a říká-jsem tady naposledy,končím...píchám si.
Další spolužačka přímo na záchodovém prkénku šňupala a říká-chcete taky???Nikdo z ostatních si nedal.Další dvě hulili po cestě ze školy trávu.Tenkrát to mezi námi nebylo v takovém rozmachu,jak je to teď a přiznám se,že jsem z toho byla hodně otřesená.
Tak to bylo takové mé první přímé setkání s drogamï...

A co třeba známé osobnosti???
Mám přečtené Herinové deníky-knihu,kterou myslím není nutné představovat-přečteno jedním dechem a moje slova po přečtení byla-tuhle knížku by měli mít už na základních školách jako povinnou četbu pro odstrašující příklad.

A co já?
Pud sebezáchovy a zároveň povinnost vůči lidem,které miluju mi vnitřně nikdy nedovolil zkoušet nějaké experimnety,ale abych to uvedla na pravou míru-já po ničem ani netoužila a ani netoužím...
Nevidím důvod ničit si život nějakým svinstvem a přiznávám,že přes mnohé nabídky jsem nakonec ani tu blbou trávu nezkusila,mám prostě své hranice,které nepřekročím....
Neříkám,cigárko,voďárek,to si občas ráda dám,ale to není drogová závislost,tak to ani nebudu nějak rozebírat.....Přece jen nejsem závislý kuřák,stejně tak nejsem alkoholik,když si občas něco dám.

A jaké mám jiné "drogy"?
Hudbu!Na té jsem šíleně závislá a jeden den bez hudby bych nevydržela,musím slyšet aspoň jednu oblíbevou písničku,jinak bych se vážně cítila mizerně.....
Pak se najde spousta další věcí,ale to už bych odbočila od hlavního tématu....

Na závěr-LIDI NEFETUJTE,ŽIVOT JE KRÁSNÝ I BEZ DROG!!!!!!
....a ty následky za to nestojí,pokud to teda přežijete!
 
 

Reklama